Jdi na obsah Jdi na menu
 

Click! 2/2006

19. 4. 2006

 

Manipulátor M. Crichton

Mezi fikcí a realitou

 

Mezi světovými spisovateli lehčího žánru má svéráznou pozici – dovoluje si věci, na které by nikdo jiný ani nepomyslel. Dovedete si představit napínavý bestseller s deseti stránkami odkazů na použitou literaturu uvedených podle všech přísných pravidel vědeckých citací?

Michael Crichton takových napsal několik a jejich komerční úspěch to nezmenšilo. Spíš naopak. Píše napínavé příběhy, zároveň však pro většinu svých čtenářů představuje rozsáhlý zdroj poučení o světě nejmodernější vědy a techniky.

To je na jednu stranu prima, na druhou to může znamenat problém. Poslední dobou platí spíš to druhé. Ale popořádku.

 

 

Síla nepravého dokumentu

 

Když tehdy sedmadvacetiletý Michael Crichton vydal svůj první bestseller, byl to pro mnoho čtenářů šok. Kmen Andromeda (The Andromeda Strain, 1969) je sci-fi příběh o mimozemské bakterii, kterou dopraví na Zemi částečně záměrně, částečně omylem vojenská umělá družice. V místě přistání vypukne epidemie, vymře celé městečko, mobilizovaný tým vědců ve speciální laboratoři vede za podmínek přísného utajení závod s časem. Děj graduje klasickou filmovou honičkou.

Není to příliš originální námět a sám o sobě by sotva vyvolal silnou odezvu. Zásadně nový však byl způsob zpracování. Kmen Andromeda je z větší části napsán, jako by šlo o literaturu faktu, o popis skutečných událostí. Crichton tomu přizpůsobil styl, způsob rozvíjení příběhu i různé dodatečné efekty včetně zmíněného seznamu literatury, v němž jsou některé odkazy reálné, jiné fiktivní.

Výsledný dojem je velice působivý, kniha chladná a břitká, skutečně z ní mrazí v zádech. Místy připomíná slavnou rozhlasovou hru Orsona Wellese na motivy Wellsovy Války světů, jež se rovněž maskovala jako dokument a vyvolala v USA masovou paniku. Mladý autor, který měl tou dobou za sebou jednu nepříliš úspěšnou detektivku vydanou pod pseudonymem, se rázem proslavil, nastoupil dráhu profesionálního spisovatele a setrvává na ní dodnes. Úspěšný recept na trhák od té doby několikrát mírně pozměnil, ale nikdy jej úplně neopustil.

 

 

Pracovitý lékař

 

Michael Crichton se narodil roku 1942 v Chicagu. Vystudoval s vyznamenáním medicínu na Harvardu. Během studia napsal a pod pseudonymem publikoval svou první knihu, velmi dobrou detektivku z lékařského prostředí, jež vyšla i česky pod titulem Případ dívky v nouzi 1 (A Case of Need, 1967). Úspěch a slávu mu však přinesl až Kmen Andromeda. Kromě autorova nepopiratelného literárního talentu (Crichton je jedním z těch spisovatelů komerční literatury, nad nimiž kritici občas bědují, že by přece „mohl psát i lepší věci“) se na něm podílely další dva faktory.

Prvním z nich je Crichtonovo lékařské vzdělání a orientace v přírodních vědách, spojené se schopností vysvětlovat a popularizovat. Crichton by skutečně byl výborným autorem non-fiction. Ostatně, napsal takových titulů pět včetně knihy cestopisů a popularizační knížky o počítačích. Faktorem druhým a rozhodujícím byl výtečný redaktor, který Crichtona vlastně k jeho stylu přivedl. Mladý autor měl velké štěstí, když se mu podařilo zaujmout renomované vydavatelství Knopf, a ještě větší, když jej dostal na starost Bob Gottleib, někdejší editor Hellerovy Hlavy 22. Ten donutil Crichtona celý rukopis několikrát přepracovat, než byl ochoten vůbec začít uvažovat o publikování Kmene Andromeda.

„Přepiš začátek téhle kapitoly. Změň tenhle popis. Tahle postava nesedí; oprav ji. Přidej sem celou kapitolu. A tak dále, a tak dále. Začal jsem mít pocit, že mi ubližuje. Vypadalo to, že požadavky na změny nikdy neustanou a že jsou čím dál tím malichernější a šťouravější. Tehdy jsem ovšem nevěděl, jak vzácná věc je skutečně dobrá redakce knihy,“ vzpomíná na svou spolupráci s Gottleibem Crichton. (Role redaktorů se obecně podceňuje, nemůže si zde nepovzdechnout autor článku.)

Po Kmeni Andromeda přišel Člověk na konci (The Terminal Man, 1972), konvenčnější thriller kombinující motivy lékařského románu, detektivky a počítačové sci-fi. Crichton se v něm zřetelně inspiroval Chandlerem a vůbec drsnou školou detektivky – osamělý pátrač, městská džungle Los Angeles, naturalistické popisy. Hlavními hrdiny jsou lékaři a policisté, typické Crichtonovy postavy, které v jeho knihách později nahradili počítačoví inženýři. Klíčový motiv, implantace elektrod do mozku, je pro změnu přísně realistický, přestože jej čtenáři zpravidla pokládají za dílo autorovy fantazie.

Další Crichtonův bestseller, Velká vlaková loupež (The Great Train Robbery, 1975, česky pod názvem Čtyři klíče), je dost možná jeho nejlepší knihou vůbec. Jde o beletrizované, ale do posledních detailů věrné vylíčení slavného zločinu, k němuž došlo v Anglii v roce 1855, v době krymské války. Velmi dobře organizovaný gang uloupil zásilku zlata určenou jako služné britským vojákům na Krymu. Crichton v této knize naplno předvedl svou nejsilnější stránku: schopnost nastudovat problematiku, a pak ji čtenářům poutavou formou předat.

Velká vlaková loupež je nejen napínavá detektivka, ale také – a možná především – vynikající zdroj spolehlivého poučení o mravech, zvycích a vymoženostech viktoriánské Anglie. Za speciální zmínku stojí brilantní český překlad Jaroslava Kořána, o němž se paradoxně chce říci, že je lepší než originál. Kořán, podoben v tom Crichtonovi, kvůli překladu nastudoval český i anglický železničářský slang a zločinecký argot devatenáctého století, nebál se však ani neologismů. Výsledek je strhující.

To se však už nedá říci o několika dalších Crichtonových knihách: Pojídači mrtvých (Eaters of the Dead, 1976), Kongo (Congo, 1980) a Koule (Sphere, 1987). Dovede v nich vytvořit zápletku a vyvolat napětí, ale pak se děj rozplizne a závěr je zpravidla zklamáním, což platí zejména o Kouli, kde si Crichton pomohl levnou vesmírnou mystikou ve stylu Spielbergových Blízkých setkání třetího druhu. Zároveň začíná být z každé stránky zřejmé, že autor myslí na filmové zpracování – možná víc než na čtenáře.

 

 

Oči čtenářů, oko kamery

 

Většina Crichtonových knih byla zfilmována. Zpočátku je dokonce sám režíroval, tyto filmy však vesměs zapadly a úspěchu tak dosáhl až Jurský park (Jurassic Park, knižně 1990, film 1993). Kdo zná jen Spielbergův film, kasovní směs humoru, horroru a rodinné zábavy, byl by překvapen, jak výrazně se od něj kniha liší a o kolik je hlubší. Hlavní myšlenka: důsledky velkých změn jsou neřiditelné a nepředvídatelné.

Román není vlastně ani tak o dinosaurech, jako o matematické teorii chaosu a počítačích. (Ale taky o nesmyslech. Pozoruhodně mnoho lidí, i těch, kteří mají solidní přírodovědné vzdělání, díky Crichtonovi dodnes věří, že je – aspoň v principu – možné oživit dinosaury z DNA obsažené v jejich krvi nasáté komárem, který pak zůstal uvězněn v pryskyřici, z níž se stal jantar.)

Koho odradili mcdonaldizovaní filmoví dinosauři, ten by přesto knihou mohl být příjemně překvapen. To v žádném případě neplatí o jejím pokračování Ztracený svět (The Lost World, knižně 1995, film 1997 jako Jurský park 2 2). To už je jen strojek na peníze. Právě v době Jurského parku se z Crichtona stala instituce, možná dokonce průmyslové odvětví, zahrnující vše od filmových práv po baseballové čepice s dinosauřím logem. Na filmu Jurský park 3 se Crichton už autorsky nijak nepodílel.

V Jurském parku viditelně započala nová, méně šťastná etapa Crichtonovy tvorby, i když se to ještě nedalo jasně postřehnout. Počínaje tímto románem uvedl na scénu postavu šíleného vědce, zvrhlého génia ohrožujícího lidstvo; znovu se 3 ní setkáme v Kořisti, Timeline 4 a Strachu 5. Je to letitý stereotyp šestákové literatury, který však v čemkoli, co má vyšší ambice, působí komicky a celkové vyznění strašlivě shazuje.

Tou dobou psal Crichton velmi úspěšně rovněž pro televizi. Je autorem seriálu ER (česky jako Pohotovost). Rovněž podnikal, po většinu osmdesátých let řídil úspěšnou softwarovou společnost FilmTrack, zaměřenou na speciální počítačové nástroje pro filmová studia. Jak to všechno mohl stihnout, je záhada větší než kterákoli, jakou kdy předložil ve svých knihách.

Směrem k počítačům a jejich využití se tematicky obracel Crichton již delší dobu, naplno ukázal použitelnost této problematiky pro výstavbu thrilleru ve Vycházejícím slunci (Rising Sun, 1992), což je opět detektivka plná nezvyklých nápadů. Jádro zápletky tvoří počítačová manipulace s videozáznamem obsahujícím důkaz zločinu, děj se točí kolem korupce v policii a sdělovacích prostředcích a především kolem japonsko-amerického ekonomického soupeření. Crichton zde osvědčil novou schopnost říkat ve svých příbězích nepříjemné věci, jít proti pravdám uznávaným většinou společnosti, pouštět se do ožehavých témat.

Ještě důrazněji to předvedl ve Skandálním odhalení (Disclosure, kniha i film 1994 6), kde jde o sexuální obtěžování na pracovišti – zdánlivě banální příběh je však překvapivě pronikavou sondou do amerického chorobného sudičství, pod povrch úspěšných technologicky orientovaných firem i do pokřivených duší. Ve filmovém zpracování s Demi Mooreovou a Michaelem Douglasem v hlavních rolích zbyl samozřejmě jen ten banální příběh. Oba tyto romány mají zřetelnou politickou agendu: odrážejí autorovy sympatie pro tradiční americké hodnoty a pro pravicový pohled na svět. To vede i k polarizaci názorů na ně. Počínaje Vycházejícím sluncem hodnotí noviny i čtenáři Crichtona podle své vlastní politické orientace.

 

 

Šílení vědci, zvrhlí ekologové

 

Po Skandálním odhalení byl Crichton možná na dobré cestě vysloužit si konečně body u literární kritiky a získat i trochu jiné publikum než dosud, rozhodl se však jinak a od společenské tematiky se vrátil k ryzí sci-fi. Timeline 4 (Timeline, 1999) je příběh o cestování v čase, odehrává se z větší části ve Francii čtrnáctého století. Je to napínavá knížka na jedno (a právě jedno) přečtení, sotva něco víc, i když autor opět tvrdě pracoval na faktografické přesnosti.

Pohled na středověk dnešníma očima, pokus o nerománové, kontrastní líčení cizího a vzdáleného světa minulosti, však zůstal na půl cesty. Nejsilnější moment knihy nastane ve chvíli, kdy návštěvníci z 21. století dorazí do středověku a během prvních několika minut téměř přijdou o život při náhodném setkáni 7 se skupinou jezdců. V několika odstavcích dokázal Crichton hloubku historické propasti skutečně působivě načrtnout, ve zbytku děje však ne.

Následovala Kořist (Prey, 2002), opět sci-fi z blízké budoucnosti popisující katastrofu vyvolanou rozvojem nanotechnologií. Maličké strojky molekulárních rozměrů se vymknou z rukou svému výrobci a začnou ohrožovat svět. Expozice příběhu je vynikající, po celou první polovinu knihy čtenáře mrazí v žaludku. Namísto gradace však přijde opět spíš zklamání a únik autora, který si ví na světě očividně rady téměř se vším – kromě domýšlení svých vlastních příběhů do konce.

Ještě spornější je nejnovější Crichtonův román Strach 5 (State of Fear, 2004, česky dosud nevyšlo). Tématem je globální oteplování, přesněji řečeno, podle autora mýtus o něm. Zdánlivě sympatická ekologická organizace, v románě nazvaná National Environmental Resource Fund a nápadně připomínající Greenpeace, je ve skutečnosti ďábelským spiknutím. Ekoteroristé pomocí nejmodernějších technologií (převážně neexistujících a z větší části fyzikálně nemožných) působí umělé přírodní katastrofy vyhlížející jako skutečné, aby získali pro své názory podporu veřejnosti, a získali tak peníze a moc. Vrcholným číslem je umělé tsunami namířené na Los Angeles, ale za zmínku stojí i řiditelné blesky či ochočený hurikán.

Knihu doplňuje obsáhlý autorův esej, v němž vysvětluje, že globální oteplování je nesmysl a že nikdo, kdo se k tomuto tématu vyjadřuje, není nestranný – kromě něj samotného. Kdybyste potřebovali dárek pod stromeček pro Ivana Brezinu, dál nehledejte, ale pro jiné účely se kniha opravdu nehodí. Škoda spisovatele, který začal mnohem slibněji. Ale – paradoxně a bohužel – jeho vliv na názory široké veřejnosti je čím dál tím větší. A což teprve, až Strach 5 někdo zfilmuje!

 

Autor textu: Petr Koubský (bez indexových odkazů na poznámky autora stránek)
Click! 2/2006, s. 90–91

 

 

Poznámky autora stránek

 

Předem chci poděkovat šéfredaktorovi magazínu Click! Jiřímu Vítkovi i samotnému autorovi článku Petru Koubskému za jejich svolení ke zveřejnění plné verze. Druhému jmenovanému pak také patří velký dík za poskytnutí textu v elektronické podobě, což mi ušetřilo namáhavé přepisování. Snad mi pan Koubský promine, že ještě puntičkářsky uvedu na pravou míru několik nepřesností, které se v článku objevily:

 

1 – Česky kniha A Case of Need vyšla pod názvem Případ dívky v tísni, ne Případ dívky v nouzi, jak je zde uvedeno.

2 – Dotyčný film se česky oficiálně jmenuje Ztracený svět: Jurský park, ne Jurský park 2, jak je zde uvedeno (v originále The Lost World: Jurassic Park).

3 – Ponechána chyba z tištěného textu (chybějící předložka "s").

4 – U ostatních knih je uváděn i český název, proč zde ne? Titul Timeline česky vyšel jako Proud času.

5 – Proč je česky dosud nevydaná kniha State of Fear nazývána přeloženou částí názvu? Má snad autor článku informace, že právě pod tímto názvem titul česky vyjde? (Aktualizace 7. 9. 2006: Dotyčná kniha právě vyšla česky, jmenuje se Říše strachu.)

6 – Film byl skutečně natočen v roce 1994, ale první vydání knihy Disclosure vyšlo už v roce 1993.

7 – Ponechána chyba z tištěného textu (chybějící čárka nad i ve slově "setkaní").

 

No a co se týče obsahu článku, souhlasíte s autorem? Já jako Crichtonův skalní fanoušek rozhodně ne, vy nepromarněte možnost vyjádřit se v komentářích!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Crichton je vcelku fajn

(Kuba, 24. 8. 2006 13:30)

Crichton je v pohodě. Asi to není spisovatel, o kterém se budou děti učit v hodinách literatury (narozdíl od příšerného Hemingwaye), ale taky to není taková hrůza jak je to tu prezentováno. Autor článku se nějak nezmiňuje o vynikajícím Letu TPA545, ta "slabá detektivka" neboli Case of need vyhrála v USA cenu pro nejlepší detektivku roku a mě osobně doslova nadchla a uchvátila. Na druhou stranu třeba Kořist je hodně slabá. Snad v každé knize je menší logická hrubka které si snad ani nevšimnete, nejvíc logických chyb jsem však našel už na první přečtení v Kmeni Andromeda. Jinak jsou všechny thrillery co napsal fakt super, mají spád a super děj. Nevěřte kritikům - kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde! :))))

re: poslední knihy

(hickok, 16. 7. 2006 23:16)

no kořist se dle mého opravdu moc nevyvedla, ale Proud času mě hodně nadchl. Četl jsem ho už několikrát. Je to jedna z mýj nejoblíbenějších knížek. Snad proto se na Říši strachu velmi těším.

Poslední knihy

(Blackadder, 27. 4. 2006 10:40)

No, je to těžký. V něčem má autor rozhodně pravdu. A to v tom, že úroveň románů Crichtona není vyrovnaná. Sice se mi Proud času moc líbil, ale přečetl jsem ho fakt jednou. A Kořist si snad ani nepamatuji :-(. Takže se jen děsím State of Fear.